Desítka vol.IV: Čteme nebo máme překnížkováno?

Nedávno jsem narazila na zajímavý graf, ze kterého vyplynulo, že jsme na 6. místě ve světě v počtu hodin, které trávíme čtením. Průměrný Čech stráví čtením 7,4 h  týdně, což je oproti celosvětovému průměru 6,5 velice zajímavé číslo (oproti tomu u TV prosedí  Češi  16, 2 hodin týdně, což lehce pod celosvětovým průměrem). Tato čísla společnosti World Culture Score Index jsou už 5 let stará, tak jsem zjistila několik zajímavých čísel, jak to u nás se čtením je.

 Často slýchávám, že se čte čím dál méně, že digitální čtení a brouzdání po internetu odsouvá tištěné knihy, že lidé berou knihu do ruky stále méně. Není to však pravda. Literární vědec Jiří Trávníček se inspiroval u polských, německých a amerických kolegů, kteří mají s výzkumem čtenářství ty nejlepší zkušenosti a ve spolupráci s Národní knihovnou a Akademií věd ČR, vydal v roce 2013 knihu Překnížkováno, Co čteme a kupujeme (2013), kde prezentuje výzkum zaměřený na čtení a knižní trh u nás. Jedná se již o třetí výzkum v řadě, který takto zpracoval. Knižně je všechny vydalo nakladatelství Host: Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008), Čtenáři a internauti, Obyvatelé české republiky a jejich vztah ke čtení (2011). Za dva roky chystá další titul, věnovaný socializaci čtení, o tom, jak čteme v rodině, ve škole atd. A vůbec to nejsou knížky plné suchých statistických dat, naopak, svižně se čtou a každý, kdo se o čtení zajímá si v nich najde kupu zajímavých informací.

1. Čteme o dost víc, než se říká

Každý rok na světě vychází zhruba 1 milión titulů, z toho polovina v EU. V České republice v roce 2014 vyšlo dle Národní knihovny 17 876 titulů ( v roce 1990 to bylo 4000). 

Knihu do ruky denně bere 12% čtenářů. Nejsilnější skupina, více jak třetina (35%) čtenářů však čte 1x týdně. Průměrný Čech přečte za rok 13,2 knih a čte 27 minut denně. Vášnivých čtenářů, tedy těch co přečtou ročně je u nás 5,6%, oproti tomu nečtenářů, co nečtou vůbec je 16%. Tedy 84% Čechů pravidelně. 

2. Máme nejhustší síť knihoven v EU

Od časů TGM máme nejhustší knihovnickou síť, v ČR je 5401 knihoven (což je 4x víc jak průměr EU, naopak dotace na čtenáře jsou u nás pětinové), máme 1,5 mil. registrovaných čtenářů, průměrný počet ročních výpůjček je 45,7 na čtenáře, V posledních letech však ubyly některé výrazné skupiny tahounů, co chodily do knihovny pravidelně, např. skupina, co používala veřejný internet. Nebo také skupina mladých studentů, protože ustupuje vybavení odborných oddělení, kvůli dostupnosti informací na internetu. Trendem je z knihoven dělat místa setkávání, komunitní a rodinná centra, co budou pořádat přednášky, besedy apod. Pořád ale dominuje zájem o výpůjčky knih než o ostatní služby. Češi prostě do knihovny chodí, 32% obyvatel aspoň 1x za rok . 

3. Domácí knihovny

České specifikum, fenomenální jev, v našich domácnostech máme největší knihovny z EU, možná i celosvětově. Pouze 2% našich obyvatel nemají doma žádné knihy. Je to díky tradici,  v našich domácnostech jsou až třígenerační knihovny. Prostě jsme národ knihy, máme ke knihám osobní vztah, vnímáme je jako artefakt, dědíme knihovny po předcích, dáváme si knihy jako dárky a těžko se jich zbavujeme. Např. v USA, když se rodina stěhuje nechává knihovnu na místě a pořizuje si knihy nové. Průměrná domácnost má u nás v knihovně 250 svazků, každý 40. má ovšem více jak 1000 svazků. 

4. Vztah k moderním médiím

Není potvrzeno, že by internet šel proti čtení, to je mýtus.  Naopak mnohem více čtení negativně ovlivnilo sledování televize. Knihomolové na netu nacházejí spousty informací o knihách, využívají možnost nákupu knih, naopak čím víc čtení, tím víc internetominut. Vášniví čtenáři mají tendence se kontaktovat prostřednictvím sociálních sítí, stále větší oblibě se těší www.goodreads.com, www.databazeknih.cz, www.cdbd.cz.  Naopak, ti co nečtou, jsou také hodně na internetu a nevede je to ke čtení. Rozdíl je pak zjevný např. i ve sledování rozhlasových a televizních programů, nečtenář chytá pouze heslovitě. Čtenář je cílenější, umí si více vzít díky vnímání ve mřížce. Tady se velmi výrazně i faktor vzdělání, naopak urbanistické atributy to neovlivňují vůbec.

5. Nabývání knih

V roce 2013 si průměrný čtenář koupil 2,3 knihy´a zaplatil za ně 691 Kč. Celkově si 48% lidí koupilo alespoň jednu knihu, 52% žádnou. Nejčastějším způsobem nabývání knih je darování, průměrný Čech dostane darem 3,3 knihy ročně. V knihkupectví si pořídíme 21% knih, jako dárek je pořízeno 18% všech prodaných knih. Půjčíme si 55% všech přečtených knih ( z toho 34% v knihovně). Výrazná skupina 89% čtenářů nakupuje v klasickém knihkupectví, 38%  v antikvariátech, které se poslední dobou hojně přesouvají na internet, vznikají i weby, kde si čtenáři prodávají knihy na přímo, např. www.trhknih.cz. 

6. Elektronické knihy

Mýtus, že e-knihy vytěsní tištěné knihy je hojně rozšířený, ale statistické údaje ho vyvracejí. V roce 2014 bylo z celkového prodeje knih na našem trhu cca 2% v elektronické podobě. Amazon v roce 2007, kdy launchoval Kindle, zažil strmý nárůst, nyní stagnuje. Nedochází k náhradě a vytěsňování, ale spíš se rozdělily segmenty trhu na tištěné a elektronické. Nezafungoval zde očekávaný efekt, že si ke čtečkám najdou cestu senioři. Čtečky mají své u čtenářů své místo, tištěné knihy však neohrožují, 96% čtenářu e-knih si pravidelně kupuje i tištěné knihy. 

7. Jak vypadá český čtenář

A co máme společného se čtenáři v Evropě? Výrazné ovlivnění výběru četbu žánrovostí a vzděláním. Naopak se výrazně odlišujeme genderově, v ČR čte více žen, není u nás geografická bariéra, tedy rozdíl mezi čtenáři na vesnici a ve městech. Dalšími rozdíly je třeba četnost návštěvy knihoven, velikost domácí knihovny, ale i to, že u nás neplatí,že čím starší čtenář je, tím víc čte, u nás dochází k propadu ve středním věku, pak zase nárůst.  Jsme sentimentální čtenáři, každý se nechá knihou dostat v emoční rovině, i vzdělaní čtenáři by měli chtít si nad knihou i poplakat, tzn. nečíst jen odbornou. Vzpomínky na dětství, nostalgie, tak je čtení zdravé, odborníci dokonce na AV apelují, aby naše vědecká reprezentace nečetla jen odborné knihy.

8. Nejoblíbenější knihy v ČR (2013)

Babička 

Harry Potter

Padesát odstínů šedi

Vejce a já

Pán prstenů

Saturnin

Osudy dobrého vojáka Švejka

Malý princ

Na západní frontě klid

To bych řekla, že je celkem překvapení. Obzvlášť tedy umístění Babičky na prvním místě, to přisuzuji spíš nostalgii a symbolice kulturní hodnoty. Babičku díky masáži v povinné četbě skutečně zná každý a vnímá ji jako národní symbol, je tedy otázkou, jakou motivaci měli respondenti k této odpovědi, zda je to skutečně jejich oblíbená kniha nebo to z vlastenectví jen tak deklarují. Nejprodávanějšími knihami loňského roku byly: Dívka ve vlaku, Dívka v pavoučí síti, Biomanžel, Deníček moderního fotra, Stalker, Sněží. Všechno to byly marketingově silně podporované tituly.  

9. Co čteme?

Nejvíce čtenářů se dle očekávání věnuje čtení beletrie, jasným hegemonem je beletrie oddechová s 23%, klasickou beletrii preferuje 14% čtenářů. Literatuře faktu holduje 14% čtenářů. Sci-fi a fantasy čte 7% čtenářů, esoterickou 3%. Zde platí, že čím je čtenář starší, tím více inklinuje k literatuře faktu, čím je vzdělanější, tím víc preferuje klasickou beletrii, prostě žádné překvapení. 

10. Motivace

Nejzásadněji ovlivňuje čtenáře, to zda pocházejí z prostředí, kde se četlo. Samozřejmě, nejdůležitější motivací je osobní doporučení od někoho známého. Mít svého tipaře, je nejdůležitější zdroj, a zde opět chvála internetu, díky recenzím, blogů, sociálním sítím, ale i zajímavým kampaním se přímo potvrzuje to, že internet je skvělým pomocníkem při výběru četby. Naopak proti působí paradoxně veliký výběr knih, ve kterém se čtenář neumí orientovat a také vysoká cena.

A závěrem, co říká Trávníček na téma Čtenář vs. nečtenář?

„Čtenář častý výrazně zaostává za nečtenářem jen v návštěvě sportovních akcí. Překvapivě jdou na jeho konto i aktivity jako zahrádkaření/chalupaření, aktivní provozování sportu či koníčky. Pravidelný vztah ke knihám tak nevykazuje jen příznivou korelaci s příbuznými aktivitami, jako je návštěva kulturních akcí, nýbrž i s těmi, u nichž bychom předpokládali, že jdou jednoznačně proti čtení. Řečeno jinak: ani minuty ušetřené na čtení nedokáže nečtenář proměnit v to, aby byl volnočasově aktivnější než čtenář častý. Povaha jeho volného času je daleko amorfnější než u čtenáře častého.“ 

A jak to máte se čtením vy?

Hezkou sobotu všem.

Desítka vol.III: Deset komedií, co mě opravdu pobavilo

Nakrájet si tak dobrý sýr, nalít vínko a pustit komedii, to je někdy sakra dobře využitý čas. A které filmy mě pobavily tak, že bych si je troufla doporučit dál? 

1. Život Briana: Velká Británie, 1979 

To je prostě kult! Monty Pythony těžko překonat. Vypointované scény, takřka žádné hluché místo. Pokud je vám ovšem vlastní tento specifický britský humor, který dělá z náboženského fanatismu frašku, budete obzvlášť u scén jako lekce latiny Centuriona, co je vtipné na jménu Pyjus Čurus a ukamenování ve jménu Jehovy učůrávat smíchy. Monty Pythoni se s církví vůbec nemažou, tvrdí, že je plná falešných proroků, mesiášů z donucení. Verze v původním znění je skvělá, ovšem v tomto případě stojí za to i český dabing. Život Briana je za mě úplně nejlepší komedií, co kdy kdo natočil. A song Always look on the bright side of life jistě zlepší náladu, kdykoliv to bude potřeba. Zajímavé je, že je to v současné době oblíbená funerální píseň, což mě tedy dost baví, mezi našimi pohřebními hity jako Yesterday, Až mě andělé a Tam u nebeských bran by se jistě také vyjímala.

2. Drž hubu!: Francie, 2003

Francouzská komedie s okouzlujícími Jean Renem a Gerardem Depardieu, kteří se do rolí položili, jako by jim bylo zase dvacet. Přímočará komedie, nic pro někoho, kdo potřebuje hledat nějaký složitější smysl ve filmu. Dva typově odlišní gauneři se sejdou na jedné cele ve věznici, zatímco jeden je introvert, přemýšlivý a má geniální plán, druhý je excentrický idiot, který má bohužel také geniální plán, jak se dostat z věznice. Film je o milém, ale chytrém konverzačním humoru. 

3. Postřižiny: Československo, 1980

Menzel Hrabala prostě umí. Tato česká klasika nad klasiky je pro mě poetickou oslavou toho, jací skutečně jsme. Baví mě to kouzlo starého pivovaru, ta plejáda zajímavých a zábavných postav v podání našich nejslavnějších herců, a to nejen rozpačitého správce pivovaru Francina a jeho půvabné Maryšky v podání Schmitzera a Vašáryové, Pravda, Pepina je na mě až moc, ale jinak těžko tomuto filmu něco vytknout, je to prostě fenomenální oslava češství, ukazuje nás jako národ, který se umí bavit, zkouší nové věci a chutná mu žít.

4. Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu: Velká Británie, 1964

Tento film není komedie, u které by se jeden válel smíchy, je to však brilantní satira, která je velmi nadčasová. Tématu studené války a vztahu USA-Rusko se Stanley Kubrick ujal svérazným způsobem a předložil světu originální filmařinu. Například trojrole Peterea Sellerse je velmi unikátní herecký majstrštyk. Ve filmu je i dost zábavných scén, například jak si telefonuje prezident USA s ruským protějškem, který je namol opilý. Je to specifický, ale velmi originální film, který pobaví, pravda až trochu mrazivě. Ale zaručeně jste nic podobného nikdy neviděli.

5. Slavnosti sněženek: Československo, 1983

Známými hláškami našlapaná komedie má svoji zvláštní duši, těžko říct, jestli tohle umí i jiný národ na světě. Opět dvojice Menzel a Hrabal, tito pánové umí z něčeho banálního, v podstatě z ničeho, vymačkat úplně vše. Banální spor dvou mysliveckých spolku o tom, zda kance se šípkovou nebo se zelím, patří k našemu folklóru. Laskavý humor, který lahodí pomalému vesnickému tempu. Rozkošný Hanzlík a nezapomenutelný Hrušínský. Notoricky známé, ale o to vlídnější. 

6. Teorie velkého třesku: USA, 2007

Třeskutě vtipný seriál o mladých vědcích, kterým příroda nadělila vysoké IQ a současně na ně zapomněla, když se rozdávala sociální inteligence, empatie a schopnost zapadnout do běžného života. Zajímavé postavy, situační humor a obzvlášť jedinečný Sheldon Cooper, vědec s autistickou poruchou mě neskutečně baví, možná i díky tomu, že máme svého Sheldona doma. 

7. The Big Lebowski:USA, 1998

Za mě nejlepší Coenovka, pohodová komedie s Jeffem Bridgesem zamrzlým zevlujícím hippíkem v country hadrech a vášní pro bowling. Hned na začátku filmu mi na tváři vylezl úsměv a vydržel až do konce filmu. Skvěle napsané postavy, vtipné dialogy a scény k popukání. Feministická Julianne Moore a na smeč nahrávající Steve Bushemi rozjasní i ten nejšedivější den. 

8. Blbec k večeři: Francie, 1998

Trojice oblíbených francouzských herců předvádí úžasné vystoupení. Humor, který není vulgární, je situační a s francouzskou elegancí dotažený k dokonalosti je až osvěžující. Zábava tří kumpánů kteří se rozveselují navzájem tím, že shánějí nevšední figury, které pozvou na večeři a budou se bavit na jejich účet zní jako tendence povyšovat se. Realita je úplně jiná, film není jen o tom, na které straně stolu kdo v daný okamžik sedí, ale o tom, že to tak nemusí být vždycky, že blbcem se člověk nerodí, ale stává. Mimochodem, velmi zdařilé je divadelní zpracování Divadla bez zábradlí s Václavem Vydrou.

9. Černá kočka, bílý kocour: Jugoslávie, 1998

Temperamentní a zábavná komedie o cikánské svatbě a o okolnostech, které slavnosti předcházejí. Absurdní situace, zajímavé postavy a skvělá hudba dělají z tohoto možná nejznámějšího filmu Emira Kusturici neuvěřitelnou podívanou. Prase, co žere granát opravdu můžete vidět jen v tomhle filmu. Stejně jako song Pitbull, to je prostě pecka, neuvěřitelný text. Je to celé živelné, zběsilé, bizarní, má to drive, vtip a chemii, je to prostě Balkán.

10. Annie Hallová: USA, 1977

První allenovská vztahovka, kde Woody profiluje své alter ego. Neurotický Alvy (Woody Allen) rekapituluje svůj vztah s femme fatale Annie (Diane Keaton). Krom analýzy rozpadu vztahu nám Alvy typicky allenovským neuspořádaným stylem vykládá své další eskapády, osobní i pracovní a dotýká se témat jako židovství, intelektuálů, snobů, psychoanalýzy, ale i užívání drog a kdečeho dalšího. Známá je scéna, kdy si muž u psychiatra stěžuje, že si jeho bratr myslí, že je slepice, ale nechce ho nechat léčit, protože vejce potřebuje. Allen se tím snaží poukázat na iracionalitu milostných vztahů, o kterých si člověk myslí, že se bez nich neobejde. V Annie Hallové je všechno, co od Woody Allena čekáte, sarkastické glosy, absurdní žánrové prolínání, ale i nářky nad zákoutími partnerského fungování. 

A jaké filmy rozesmály vás?

Legenda pražské mordparty a Spartakiádní vrah

Černým kronikám vřele doporučuji dvě knihy z nakladatelství Epocha o známém šéfovi pražské mordparty, Jiřím Markovičovi. Dozvíte se řadu faktů z jednotlivých vyšetřování známých kriminálních zločinů. Markovič je bodrý, sympatický, velmi civilní chlapík, který si zaslouží veliký respekt. Oba autoři mají dar kauzy popsat nejen autenticky, ale i čtivě. Ocenila jsem i nadsázku, kdy zjistíte, že si každý nosí práci domů, že Markovič vozil rodinu na výlety, kde se staly vraždy, že do dneška se na ta místa chodí podívat. S velikým vděkem a respektem mluví o své rodině, jistě za ty roky prokázali mnoho trpělivosti. Zajímavými pohledy jsou i jednotlivá vyjádření příbuzných obětí, odborníků, kteří se případy zabývali, ať už jako znalci nebo vyšetřovatelé. Pokud vás zajímá kriminalistika, jsou to knihy přesně pro vás. Jednou z nejznámějších kauz, na kterých Markovič pracoval, a kterým se obě knihy věnují je Spartakiádní vrah.

"Byla to společnost, která mi ublížila. Já přece nemohu za to, jak jsem se narodil. Nepotřebuju společnost a ona nepotřebuje mne. Jestliže jste mě nepopravili, tak mě teď nechte žít. A až chcípnu a lidé uvidí můj hrob, stejně si budou říkat: Tady leží ten NETVOR." Jiří Straka

Straka patří k nejznámějším sériovým vrahům v našich dějinách. Celá jeho kauza vzbuzuje i dnes spoustu otázek.  Od spáchání čtyř vražd, série dalších znásilnění a napadení uběhlo víc jak 30 let, tehdy mladistvý Straka dostal deset let. Odseděl si devět, pak následovala desetiletá ústavní léčba. Dnes žije svobodným životem na severní Moravě. Jenže jeho činy se dotýkají desítek lidí až do dneška. Jeho vyšetřovatel, legenda pražské mordparty Markovič se rozhodl, i přes značnou nedůvěru, že mu pro sebe zkusí dát ještě jednu šanci. Reportéři ČT zosnovali v roce 2005 jejich setkání. Markovičovi však vůbec nebylo příjemné, zmiňuje to i ve svých knihách. Stejně tak se Straka sejde se synem jedné ze zavražděných, který mu do očí říká, že jako vrah nemá právo žít, že se od dětství budí v noci kvůli touze pomstít svoji matku. Po setkání s vrahem, tyto můry odezní. Je to těžké téma, kdyby Strakovi v době spáchání vražd bylo 18, jistě by visel. Díky věku dostal druhou šanci na život. Tenhle recidivista s dětským obličejem, ze slušné rodiny vůbec nebyl prototypem klasického kriminálníka. A jakou šanci získal? Za jakou cenu? Ve vězení prošel neskutečným terorem spoluvězňů, vykastrovali ho, chtěli ho oběsit. On sám o sebevraždě přemýšlel, pak si řekl, že takhle snadno se nedá, že ať ho třeba zabijí. Stejně tak o sebevraždě uvažovali jeho rodiče. Paní Straková žije je s pocitem viny, že porodila vraha, pan Straka si myslí, že měl dostat trest smrti. Existuje vůbec nějaká satisfakce obětí? Trest odnětí svobody se nezdá být dostatečnou kompenzací. Společnost chce lynč. S tím se potýkali i kriminalisté při rekonstrukcích jednotlivých vražd, rozhořčené davy nutily policii k mimořádným opatřením. Straka i při svém pobytu v Bohnicích dával expertům zabrat, propadl totiž drogám. A to je další věc, jeho sklony k závislostem, která mu jeho začlenění do života dost komplikuje. Těžko si získat důvěru okolí. Jeho činy zůstaly jako stigmata pro desítky obětí, kterým berou důstojnost jejich žití. Jedna z napadených zemřela pár let po incidentu, neunesla tu bolest. Těžko mu odpustit, že zabil mámy, dcery, mladé ženy. Na druhou stranu si svůj kus cesty za svobodou jistě ušel. Markovič se s ním loni měl znovu sejít, Straka ho měl přesvědčit, že skutečně žije spořádaně. Nepodařilo se mi to však nikde vypátrat. Kéž by to tak bylo. 

Desítka vol. II: Deset filmů, co rozpláče

Někdy to tak prostě je, člověk odloží knihy, uvaří si šálek teplého čaje a s chutí si pustí film, u kterého ví předem, že si popláče. Kam mi paměť sahá, vzpomínám, že prvně se mi slzy řinuly po tváři u následujícího filmu. A pak ještě mnohokrát. Syn mě nazývá starou plačkou, celkem právem. Ráda si popláču i knihy, dokumentu, ale dneska to bude o filmech.

1. Má první láska, USA 1991

Byla jsem čerstvě teenager a příběh malé lehce hypochondrické Vady, která vyrůstá s tak trochu zatrpklým otcem v pohřebním ústavu, prostě měl své kouzlo. Milý film z provinčního městečka, který nekončí happyendem. Netuším, co bych na něj říkala dnes. Ale ta vzpomínka jak nás jde partička uplakaných z již neexistujícího kina, je pro mě silná dodnes. 

2.Vojákova dívka, USA, 2003

Film inspirovaný skutečným příběhem Calpernie a Barryho, tragickou láskou vojáka a transsexuála, co se živí jako travestita v baru nedaleko vojenské základny. Film je silný nejen co se týká předsudků a jejich velmi citlivého prolamování, ale i tím, že je až neobvykle našlapaný poutavými dialogy. Hudba je taky skvělá. Skvělý ovšem není způsob, jak zákeřně se rozhodli Barryho bratři ve zbroji situaci řešit. Calpernia je ve skutečnosti velmi aktivní členkou GLBT komunity, má webové stránky , kde zjistíte, že to bylo přesně tak, jak ve filmu i to, jak se někteří aktéři mají dnes. Vojákova dívka je jeden z nejsilnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Upřímně, dneska jsem si poplakala i u následujícího traileru.

3. Zkrocená hora, USA, Kanada, 2005

Asijský režisér Ang Lee tímto naprosto nekýčovitým filmem snaží prolomit tabu v puritánské Americe a snímá klišé alfa samců z kovbojů. Stejně jako předchozí film je i tento o zakázané lásce dvou mužů. O tom, jak je kruté pro všechny žít v přetvářce a připustit si, že tím jsou nešťastni vlastně všichni okolo. Herecké výkony kovbojů Jake Gylenhalla a Heathe Ledgera jsou přesvědčivé, prostředí hor ve Wyomingu okouzlující, hudba podmanivá a happyend nikde. 

3. Láska, Německo, 2012

Tento chladný film bez jediného tónu hudby a velmi jednoduchou kamerou od Michaela Hanekeho není úplně pro každého. Je o silné lásce v posledních dnech života člověka, odkázaného na celkovou péči. Příběh je upřímný, strohý, přesto nepůsobí sentimentálně, byť klade řadu různých otázek souvisejících s odchodem ze světa. Pokud si rádi dáte art kino maximalistické lásky v minimalistickém pojetí, je to přesně ono. 

4. Průvodce, Japonsko, 2008

Oskarový příběh mladého violoncellisty, který postupně ztratí zaměstnání, strach z okolí i ze smrti. Velmi silné téma posledního rozloučení s blízkými, o důstojnosti obřadů, smíření se a umění pohřbívat, Film nepůsobí vůbec pochmurně, naopak donutí nás zamyslet se nad smrtí a podívat se na smrt i jinou optikou než je nám vlastní.  Dílem i tím, že nás provede mladý sympatický Japonec za doprovodu violoncella i černého humoru.

5. Precious, USA, 2009

Drsné sociální drama z Harlemu. Film, který je tak nepříjemný, že už v prvních minutách zaleze až pod kůži, ne jednou mi vyhrkly slzy nad neutěšeností situace hlavní hrdinky. Precious má spoustu snů o kariéře, pěkném manželovi a klidném životě, žije však pravý opak. Drsný život, jak jen Harlem umí být, protože ji šikanuje vlastní matka, protože ji nikdo nemá ráda, protože ani nechce, aby ji někdo měl rád. Nechtěná dcera, nechtěné těhotenství, nevšímavost okolí, násilí a brutalita, to vše servírované bez nějakého výraznějšího filmařského kumštu, ovšem tak surově, že se mi z toho dlouho motala hlava, obzvlášť tedy z dialogu s učitelkou.  

6. Vera Drake, Velká Británie, Francie, 2004

Film o obyčejné ženě, která vlídně pečuje o svoji rodinu, maminku i o nemocného souseda, která je prototypem katolické hospodyňky v 50.letech v puritánské Anglii. Imelda Stauton podává neuvěřitelný výkon, budete jí všechno věřit a budete plakat s ní, když jí po tváři potečou slzy, když na polici zjistí, že její tajemství, že dělá andělíčkářku, neznamená že koná dobro a tahá ženy z velké bryndy, ale že je to zločin.

7. Padlé ženy, Irsko, 2002

Další film inspirovaný skutečným příběhem. Magdalenské domovy fungovaly až do roku 1996, byly to místa, kam katolická církev shromažďovala padlé ženy, aby se pod rouškou modliteb a odříkání obrátily na cestu k Bohu. Za jejich zdmi docházelo k psychickému i fyzickému týrání, což církev částečně popírá. Příběh tří dívek, které skončí v irské prádelně je krom fanatismu i o ztrátě nadějí na normální život. Jedná se sice o fikci, ale na internetu je k nalezení řada skutečných vyprávění "Magdalenských sester". A například Irsko se jim oficiálně v roce 2003 omluvilo.

8. Prolomit vlny, Švédsko, 1996

První film z Trierovy tzv. Zlaté trilogie ( další jsou Idioti a Tanec v temnotách). Lars vám zamotá hlavu a pak se vám vysměje, protože hrdinové nakonec navzdory tomu, jak moc si to přejete, zůstanou naivními i nadále. Roztřesená kamera, jakoby amatérská filmařina vás víc a víc vtáhne do naturalistického děje v nehostinném prostředí silně věřícího skotského venkova. Kdy naivní lehce schizofrenní mladá žába podlehne svodům "muže zvenku", navzdory očekávání si ho vezme a po jeho úrazu začne žít svůj tragický život, kdy se ve své naivitě snaží vyjít vstříc přáním manžela a vyráží svůj sexuální chtíč ukojit ven. Film je surový, že zaleze až na dřeň, ta naivita, zranitelnost, odevzdanost je vskutku silná. 

9. Umění plakat, Dánsko, 2006

Na dánskou tvorbu mám od časů dogmatiků trochu slabost. A tak mi sedl i tento lehce manipulativní film, který mě nutil s hlavními hrdiny se smát i s nimi plakat. Příběh otce manipulativního psychopata, slabocha,  který zneužívá svou dceru, vypráví malý kluk, a to tak čistě, jak jen dítě umí být. Aktuální téma o nechtění vidět problém v rodině, je velmi sugestivně podané, dílem i tím, že se jedná o autentické zážitky autora knižní předlohy.

10. Den pro mou lásku, ČR, 1976

Tak to je první český film, který mě vždycky napadne, když si chci vybavit film, u kterého jsem si poplakala. Příběh mladé sympatické rodiny, která zažije ztrátu z nejhorších, nemůžu od dětství zapomenout. Bolest v podání herečky Vančurové, její uplakané oči se mi dostaly pod kůži. A scéna, kdy najde otisk, jako památku na dny, kdy ještě bylo dobře. No br. Film není kdovíjak vysoce hodnocen, je kritizován za emoce vyvolané tím nejzákeřnějším útokem, přesto má pro mě zvláštní kouzlo.

Takových filmů jako Zelená míle, Chlapec v pruhovaném pyžamu, Můj život beze mě, Marley a já, Musíme si pomáhat by se dalo psát ještě dlouho, snažila jsem se vybrat ty něčím neobvyklé. A jaké jsou vaše oblíbené filmy na kapesník? Děkuji za komentáře. 

S Hankou do Afriky

Uživatelské recenze knih, hotelů, výletů, prostě všeho možného patří k mému dennímu chlebu. Neumím někam jet, něco kupovat, prostě rozhodovat, aniž bych přečetla hromadu recenzí, ideálně uživatelských. A tak jak ze systému beru, tak do něj i vracím. Pravidelně přispívám na Trip Advisor, Databázi knih, Goodreads a další. A tak jsem jednoho dne zdrbla jednu knihu. Ráda čtu knihy mých vrstevnic, vždycky zajásám, když objevím novou tvář a tak jsem si zajuchala, když jsem někde na internetu četla o kriminalitě v Keni a narazila na Hanku Hindrákovou. Sympatická baba, která se věnuje neziskovce Fair o.s. , se kterou si troufnu říct, mám společné nejen kudrnaté vlasy, mě lákala k přečtení. Vydala jsem se tedy do knihovny a zapůjčila knihu Karibu Keňa.

Po přečtení jsem napsala ke knize tento nelichotivý komentář na Databázi knih:
 "Stylisticky nevyzrálá spisovatelka sklízí tady na databázi dobré recenze a vysoká hodnocení, nechápu čím to je. Hlavní linie příběhu neustále drncá přehnanými zážitky a ploše vykreslenými postavami, které v příběhu nehrají žádnou roli. Hlavní hrdina je nevyzrálá naivka, která věří, že ve voňavé Keni najde lásku. Takže o klišé, co je pro Evropanku nepřijatelné a pro Afričana samozřejmé, není nouze. Měla jsem radost, že je na scéně mladá šikovná spisovatelka, která bude psát zajímavou tvorbu, nakonec její parketou spíš bude přeslazený románek pro holky"

Za pár dní mi blikla zpráva, kde mi píše sama autorka. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Zpráva byla velmi milá a přátelská. Hanka napsala, že si je vědoma svých chyb v této prvotině, a že se snažila se z nich poučit, a že bude ráda, když si od ní ještě něco přečtu a dám vědět. Můj úžas se proměnil až trochu ve stud. Tak tuhle spisovatelku chci číst, chci jí podpořit. A tak jsem si některé její knihy objednala, jiné půjčila v knihovně. A měla pravdu, ona na sobě neuvěřitelně pracuje, je to krásně znát knihu od knihy. Africe se věnuje delší dobu, má osobní prožitky, zná spoustu reálií. I když jsou její knihy lehčí žánr, něco si z nich odnesete. Na téma Afrika jsem přečetla další dvě její knihy, Dobrovolnici a Děti nikoho.  V obou se prolínají témata dětí ulice, závislostí, HIV pozitivity, prostituce, chudoby, slumů, ale i neziskovek pomáhajících v regionu. Autorka se dost kriticky zmiňuje o obchodech s dětmi. Knihami projdete současně i jako turista, pamětihodnosti a příroda Keni vás budou jistě lákat k návštěvě. A pokud k ní dojde, věřte, že si na Hanku Hindrákovou vzpomenete, protože přesně tak, jak ona Keňu popisuje, musí Keňa vypadat, a to jak v tom lákavém, exotickém, uklidňujícím, tak s tím marastem problémů, které tu zemi zmítají. 

Hanka má webové stránky, kde je možné si o jejich knihách přečíst, ale také nabízí zajímavé přednášky. Doufám, že se na nějakou brzy dostanu, moc ráda se se spisovatelkou, která takhle přímo komunikuje se svými čtenáři setkám osobně. 

A o jejím cestopisu V nitru skotské divočiny někdy jindy.

Moc se těším na knihu o falešných lécích v Ugandě, na které teď pracuje.

Trocha anarchie při neděli

Příběh nejznámějšího anarchistického páru minulého století Saši a Emmy je plný zvratů, jak v politické, tak osobní rovině. Právem inspiruje již spoustu let mnohé umělce. Vůbec není od věci se tomuto směru podívat trochu na zoubek. Rozhodně to nechápejte jako ideologickou inspiraci, spíš jako takové nedělní klidné zamyšlení, takovou ambici si nedává ani kniha ani film. Je to však šálek trochu jiné kávy. Takže dnes tip na knihu a v předvečer předávání Oscarů nutný oskarový snímek. 

1. Anarchista- Magdaléna Platzová

Magdaléna Platzová je naše vzdělaná, současná autorka, která bývala asistentkou mého srdcového divadelníka Petra Lébla. Její kultivovaný styl psaní si vás hned získá. Posledním jejím románem je právě Anarchista. Román, který originálně propojuje příběhy anarchistů minulého století s antikapitalistickým hnutím a současností, příběhy odehrávající se v USA, Rusku, v Čechách ( dokonce i severních). Román, který hledá paralely aktuálního života postav s jejich předky. Autorka se detailně věnuje reáliím a historickým souvislostem, zápletce až tolik ne, nicméně před čtením je třeba mít alespoň základní přehled o hnutí. První, více investigativní část knihy vypráví český novinář, který hledá své kořeny za louží, o skeptické pohledy zde tedy není nouze. V druhé části knihy pak přicházejí postavy, silně inspirované nejvýraznějšími postavami anarch. hnutí 20. století Alexem Berkmanem a Emmou Goldmann, jejich příběh je skládán z jejich dopisů, vzpomínek, výpovědí pamětníků,   Po deportaci do Ruska, zažívají trpká zklamání s fungováním porevulučního Ruska, tak prchají do Berlína, Francie. Osudy hlavní dvojice, která  z politických důvodů hledá aspoň stát, kde by za vysokou cenu mohli složit hlavu, však v knize vůbec nevyzní otravně, naopak je zjevné silné partnerské pouto, veliká láska, respekt, i pohled muže ve stínu ženy, a to na pozadí nekonvenční ideologie. Anarchista nemá ambice být jakousi ideologickou knihou, nicméně donutí vás zamyslet se nad sociální utopií, nadějích, schopnostech sebezapření se a vůbec o společnosti jako takové. A to přelétávání jak v časové, tak geografické rovině, vůbec není nepříjemné. 

2. Rudí- USA, 1981

Oscarový snímek Warrena Beattyho má sice delší stopáž, ale svým originálním podáním vám to vynahradí. Ano, je o anarchii, je o bolševických revolucionářích, je o politice.  Některé momenty, kdy se člověk drží své ideologie navzdory selskému rozumu, jsou až děsivé. Film není  postavený jen na silných dialozích, ale i na autentických svědectvích, má skvělou hudbu. Diane Keaton i Jack Nicholson tradičně předvádějí neuvěřitelné výkony, a pozor, mihne se tu i Jan Tříska. Ne nadarmo je to jeden ze seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete . 

Desítka vol. I: 10 oblíbených zdravých kuchařek

Mnohé vášně a závislosti chodí ruku v ruce, tak přesně je to i u mě s knihami a vařením. Těžko přetěžko odolávám nákupu nových kuchařských knih, knihovna v lince ale má svůj omezený prostor, a tak další nákupy zvažuji přepečlivě. Zjevně za mě mluví část mého já, která by chtěla být organizovanější, méně marnotratná, uvědomělejší. Dobře, chtěla bych to tak dělat. Pravda, výsledky žádné nemám a pokušení těžko odolávám. Aktuálně mám na seznamu přání asi 15 kuchařských knih a v hlavě představu, jak zvětšit kuchařkovou knihovnu až ke stropu. Časopisů o vaření se mi také všude válí nespočet. Číst o jídle, inspirovat se, vařit, mluvit o vaření a hlavě jíst ideálně s rodinou a přáteli, to je prostě moje. Dnešní článek z "Desítek" bude věnován mým oblíbeným kuchařkám, ale je doba postní, tak tentokráte zaměřený na zdravé vaření. Jen pro pořádek, fotky knih jsem si tedy bez svolení zapůjčila na www.martinus,cz a www.bookdepository.com.

1. Kuchařka ze Svatojánu, Eva Francová

Výtvarnici Evu Francovou, která vyměnila město za statek ve Svatojánu sleduji na jejím blogu a FB profilu už dlouho. Je to příjemná a okouzlující dáma  s uměleckou duší, která velmi dbá na čerstvost, sezónnost surovin i na další věci okolo běhu roku. Její recepty jsou snadné, dostupné, zdravé a sezónní. Texty v kuchařce jsou čtivé, vlídné, mají smysl a hloubku, fotografie a ilustrace vlastní. A to prostředí! Co víc si přát? Je to ten typ kuchařky, kterou budete přendavat z nočního stolku na kuchyňskou linku. A pokud holdujete luštěninám, jen zajásáte. Kdybyste si měli koupit jen jednu jedinou zdravou kuchařku v češtině, berte tuto.

2. River Cottage Veg Every Day: Hugh Fearnley Whittingstall

Svérázný kuchař, žijící na anglickém venkově je velmi inspirativní chlapík, jeho vegetariánské recepty jsou natolik šik, že ani zapřísáhlý masožravec nebude mít potřebu hledat maso jinde. Nemajíc televizi, nesleduji jeho kuchařské show, ale jeho blog. Kuchařku Veg every day mám plnou lepících proužků s recepty, které musím vyzkoušet. Na svém vařícím blogu jsem představila naše oblíbená víkendová vejce Šakšuka. Žádná z jeho knih bohužel ještě nevyšla v češtině. Nicméně recepty jsou natolik jednoduché, že je v klidu zvládne i neangličtinář. V knize jsou krásné veliké fotky a vůbec, celá kniha jistě stojí za pořízení. Hugh sám ovšem vegetariánem není, stejně jako další autor.

3. Hojnost, Yotam Ottolenghi

Velmi očekávané vydání české verze legendární knihy Plenty, o které slyšel jistě každý, kdo se zajímá o vaření. Yotam je Izraelec, žijící v Londýně, který má neuvěřitelný dar kouzlit se zeleninou a kořením. Jeho recepty působí na první pohled velmi složitě, ale pozor, velká část ingrediencí je koření, nenechte se odradit. Yotam vás naučí, jak třeba do teplého salátu nakombinovat zeleninu tak, jak jste to jistě nikdy předtím nezkoušeli. Je to kniha pro ty, kteří mají chuť se vydat za chutěmi dálek, prošlapat boty při shánění ingrediencí, ale pak si dlouze užívat tu nevšední chuť v ústech. Jako motivaci k pořízení knihy si prolistujte Yotamův sloupek na Guardianu.

4. Recepty z farmářského trhu, Hana Michopulu, I. a II. díl

Zakladatelka Apetitu a propagátorka farmářských trhů u nás zvládne naučit vařit snad úplně každého. Řekla bych, že její Recepty z farmářského trhu musí mít doma každý. Sezónní díly a druhové členění kapitol dělá z knih velmi praktického pomocníka. Recepty jsou účelné, velmi návodně popsané, potřebujete jen skočit na trh pro suroviny, koření a další potřebné jistě najdete ve spíži. Mnohé recepty si jistě získají pevné místo ve vašem vařícím portfoliu, tak jako u nás, např. mrkvové karí či jablečný krambl z I. dílu nebo rychlé noky s chřestem či rajčatový koláč z II. dílu.

5. Lahodně  s Ellou: Ella Woodward

Známá blogerka s citem pro krásu a design zabojovala s nemocí zdravou stravou. Svůj příběh vám nevtíravě šeptá i v knize mezi recepty, svoji veganskou cestu však nechápe jako samospásnou. Její recepty jsou velmi snadné a chutné, často na ně v nejrůznějších obměnách narážíte i na našich blozích. Suroviny jsou běžně dostupné i v průměrné zdravé výživě nebo ve zdravém koutku vašeho hypersuper. Ella se jistě stane inspirací i vám, těžko odolat přírodní nugetě, bezlepkovým wrapům a ořechovým jídlům. Její banánový puding z chia semínek jsem snídala zrovna dnes. Ne nadarmo v Anglii chystají snad již 8. dotisk této knihy. 

6. Hravá škola vaření: Zuzana Pospíšilová, Drahomír Trsťan

Kniha o vaření s dětmi nesmí chybět v žádné domácnosti, kde je srdcem jídelní stůl. Pohádkově podané recepty milé babičky zabaví i menší dítko. Většinu receptů zvládne s menší pomocí předškolák. Kniha je plná cenných rad, jak se k jídlu chovat, jak dbát na čistotu při vaření, jak si suroviny připravit. Většina receptů jsou zdravá jídla, kuřecí řízek však také nechybí. Nejedná se sice o žádné inovativní předpisy, většinu jídel znáte, ale ta forma, jakou je kniha psaná, za to stojí, navíc je doplněna  opravdu nádhernými ilustracemi. Ocení obzvlášť holčičky.

7. Citlivá kuchyně: Markéta Šichtařová

Uznávaná ekonomka a autorka mnoha dalších knih vydala tuto kuchařku, která mě velmi oslovila už svým mottem:"Nevěřím na osud. Život je takovým, jakým si ho uděláme. Jídlo nám k tomu dopomáhej". Markéta je svérázná žena, matka početné rodiny, tak i její recepty mají osobitý rukopis. Jsou to často jídla, která doma běžně vaříváte, ovšem v o dost jednodušší a čistší verzi, bez použití náhražek a jiných zkratek. Konzervativní milovník české kuchyně také nezůstane ošizen. Knihu doporučuji především rodinkám s dětmi, najdete v ní celou řadu receptů na svačiny, polévky a rychlá jídla. Velice oceňuji přehledný fotorejstřík v úvodu knihy.

8. 15 minut v kuchyni: Jamie Oliver

Jamieho miluje celý svět. Zásobuje nás neuvěřitelným množstvím receptů, všude kde se podíváte, najdete Jamieho. Přesto se vám tenhle sympatický Brit hned tak nezají, působí jako váš starý známý z vejšky, věříte mu. Jeho recepty nejsou nikterak složité, obzvláště v  této 15ti minutové knize, která vás naučí, jak si přípravu jídla velmi usnadnit. A opravdu, za 15 minut vaření budete podávat jídlo pro kompletní rodinu a jako bonus, skutečně bude vypadat tak krásně jako na fotce, neboť se stylingem si tento populární šéfkuchař hlavu obzvlášť neláme. Jamie se v této knize zaměřuje na dostupná, zdravá a levná jídla. Zkrátka ideální kuchařka pro ty, co nemají ani času ani peněz nazbyt. 

9. Bjukitchen: Bára Karpíšková

Luxusně vyvedená kniha s precizním stylingem je ideálním dárkem pro někoho, kdo má rád zdravější kuchyni. Bára je činorodá mladá žena, která hodně cestuje po světě, vzdělává se a má tak mile civilní styl psaní. Je ženou Tomáše Karpíška, známého šéfkuchaře, zakladatele Ambiente, což jí ale v psaní kuchařky spíš nepomáhá,  snáší se na ní neoprávněná kritika. Zcela zodpovědně můžu říct, že Bářiny recepty stojí za vyzkoušení, jsou z dostupných surovin, přináší nové kombinace, a tentokrát to nebude jen o vaření, ale i o stolování a hlavně o tom, že je třeba si to posezení u domácího stolu umět užít. Navíc je Bára tak mile rozevlátá, že se kniha fakt hezky čte. 

10. Pohanka ve mlýně a v kuchyni: Zdeněk Šmajstrla

Nadšený mlynář již čtvrté generace a propagátor pohanky v ČR vás knihou nevtíravě pozve k sobě do mlýna u Frenštátu pod Radhoštěm. Nikdo u nás neví o pohance víc než on. Jeho vyprávění je velmi přesvědčivé, že začnete pohanku vyhledávat nejen kvůli blahodárným účinkům rutinu na cévy, ale i kvůli charizmatu tohoto mlynáře. Kniha nabízí recepty na polévky, pomazánky, moučníky, prostě na vše, co jste zvyklí běžně vařit. Dejte šanci pohance, podpořte Šmajstrlu. 

A jaké jsou vaše oblíbené zdravější kuchařky? Budu ráda ze všechny tipy a komentáře.