Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít

MARK WILSON/GLOBE STAFF/FILE

Smrt a umírání, téma, ve kterém se v posledních letech konečně začíná měnit přístup, tabuizaci nesměle prolamují zařízení typu hospic, domácí péče a některé neziskovky. Jejich klidné šeptání začíná lidi víc a víc zajímat, díky jejich trpělivosti už řada lidí připouští, že péče o umírajícího jde zvládnout i doma, případně v jiném zařízení než v nemocnici. Česká televize na toto téma nedávno uvedla povedený časosběrný dokument Život se smrtí. 

Jak mluvit s umírajícími? Jak nevzbuzovat falešné naděje? "Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít". Tuto větu stále opakoval umírající profesor sociologie Morrie Schwartz. Okouzlující, milý, pokorný univerzitní profesor, který podlehl ALS v roce 1995 se zvláštní neironizující lehkostí hovořil o svém konci. Jeho bývalý student, sportovní novinář Mitch se z televize ABC dozvěděl, že oblíbený profesor podléhá vážné nemoci a rozhodl se jej kontaktovat. O jejich schůzkách napsal knihu Úterky s Morriem, která byla i zfilmována. Morris měl neskutečný dar sdělit nesdělitelné, hledat jednoduché odpovědi na těžké otázky. Byl to kultivovaný, vzdělaný muž, který pokorně přijal svůj osud a sdílel své pocity, možná jako terapii. Díky za to!

Rozhovor s Morriem v posledních měsících života, ve kterém mu Ted Koppe pokládá ty nejdůvěrnější otázky je možná nejúspěšnějším dílem jeho Nightline interview. 

Úterky s Morriem: Mitch Albron

Je to vlastně banální – a přesto působivé. Máme sklon hledat v životě neustále nějaké složitosti, a přitom je to všechno vlastně docela jednoduché: Narodíme se, žijeme, umřeme – a do hrobu si nic nevezmeme. Jak s tím životem naložíme, je na nás. Morrie tvrdí, že bychom měli pečovat o druhé a být láskyplní. Já s tím souhlasím.

To, co mi připadá (z mého pohledu) poněkud bizarní, je místy chování Mitche Alboma, který je tváří v tvář smrti místy dost bezradný. A tak si například čas od času neodpustí vypustit z úst banální slova útěchy založené na vyvolávání falešné naděje. Morrie však není typ člověka, který by mu na to skočil, a vždy jej zarazí a konstatuje, že doopravdy umírá a že se neuzdraví, nýbrž umře, kteroužto skutečnost přijal, tudíž nepotřebuje pěstovat falešnou naději. Tečka. Myslím, že tohle je velice důležité. Moje matka byla zapřísáhlou stoupenkyní milosrdných lží a umírala obelhávána druhými i sama sebou. Opravdu si nejsem jist, zda to bylo k něčemu dobré – jí i jejím synům. Já jsem přinejmenším dospěl k závěru, že to není dobrá strategie. Nakonec, ve chvíli poslední, totiž člověku stejně pravdě do očí pohlédne, a dost možná zjistí, že podstatným způsobem zanedbal přípravu na poslední zkoušku svého života...

Je to milá kniha, pěkně se čte, přiměje k zamyšlení. Já se sice – vzhledem ke svým životním zkušenostem – se smrtí nikterak významně popasovávat nemusím, ale i tak jsem rád, že jsem si Úterky s Morriem přečetl.

Ukázka (jedno z míst, které mne nejvíce zaujaly – rozhovor o sebelítosti):

Zeptal jsem se Morrieho, jestli lituje sám sebe.

“Někdy po ránu,“ řekl. “Tehdy cítím lítost. Ohmatávám si tělo, pohybuji prsty a rukama, prostě všemi částmi, které ještě dokážu ovládat, a oplakávám všechno, oč jsem přišel. Lituju se, jakým pomalým, zákeřným způsobem umírám. Ale nikdy se nelituju dlouho.“

“To je tak snadné přestat?“

“Když potřebuju, pořádně se vybrečím. Jenomže potom se soustředím na to, co mi v životě ještě zbylo. Na lidi, kteří za mnou přicházejí. Na příběhy, které mi vylíčí. Na tebe – na naše úterky. Protože my dva jsme úterní přátelé.“

Usmál jsem se. “Jasně, úterní přátelé.“

“Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“

Vzpomněl jsem si na některé ze svých známých, kteří se v sebelítosti utápějí od rána do večera. Bylo by moudré stanovit denní příděl sebelítosti. Stačilo by jen pár minut a dost. Když to dokáže Morrie, který je smrtelně nemocný...

MITCH, Albom. Úterky s Morriem. Praha : Columbus, 2000. 145 stran. Cena od 152Kč.

Autobiografická kniha nemá ambice sdělovat nějaká "nová" moudra, o to víc působí civilním aautentickým dojmem. Morrie je čím dál slabší, tělo mu tíhou ALS rychle chřadne, psychicky je však silný a s jasným duchem a velmi taktně mentoruje Mitche, který si žije svůj american dream. Je odkázaný na absolutní pomoc druhých, tuto zkušenost Morrie prožívá jako experiment návratu do raného dětského věku, zdá se, že mu snad ani není nepříjemná, často mluví o dospělém mozku a dětském těle. Hovory o lásce, hodnotách, ale i umírání jsou velmi otevřené. Morrie touží být autentický, tak bez potíží mluví o své spiritualitě, o svém levicovém přesvědčení, o všelijakých zkušenostech. Navzdory tomu, že je skutečně "jednou nohou v hrobě" není kniha cítit patosem. Příběh plyne poklidně, není v něm zběsilost, že se musí všechno stihnout, nemá za cíl udělat ze čtenáře lepšího člověka, který po přečtení změní žebříček hodnot. Dost s Morriem souhlasím, že není třeba v životě hledat nějaké složitosti, že si je stejně do hrobu nevezmeme, že je třeba jen žít vlídně a láskyplně, k sobě i k okolí. Mitch mi tedy není úplně sympatický, sklouzává v rozhovorech k banálním útěchám, kterými vytváří falešné naděje. Pravda, tuhle tendenci má úplně každý, když mluví s nemocným nebo umírající. "To bude dobrý" je nejčastější věta, která se všem dere z úst, i když by si za to jeden nafackoval. Morrie však po každé zareaguje, že ví, že odchází, že opravdu nepotřebuje slyšet nějaké milosrdné lži, že je smířený. A na otázku, zda se lituje odpoví “Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“ Za mě tedy je tato kniha povinná literatura, přiměje každého zamyslet se, jak se vlastně k umírání staví. A jednoho dne si třeba na Morrise vzpomene rád.

Úterky s Morriem, USA, 1999

Dojemný film s Jackem Lemmonem je narozdíl od knihy plný patosu a sentimentu, je to správný hollywoodský cajdák. Přesto se nesnaží s knihou soutěžit a je to příjemná podívaná, chemie mezi hlavními postavami funguje.