Desítka vol. II: Deset filmů, co rozpláče

Někdy to tak prostě je, člověk odloží knihy, uvaří si šálek teplého čaje a s chutí si pustí film, u kterého ví předem, že si popláče. Kam mi paměť sahá, vzpomínám, že prvně se mi slzy řinuly po tváři u následujícího filmu. A pak ještě mnohokrát. Syn mě nazývá starou plačkou, celkem právem. Ráda si popláču i knihy, dokumentu, ale dneska to bude o filmech.

1. Má první láska, USA 1991

Byla jsem čerstvě teenager a příběh malé lehce hypochondrické Vady, která vyrůstá s tak trochu zatrpklým otcem v pohřebním ústavu, prostě měl své kouzlo. Milý film z provinčního městečka, který nekončí happyendem. Netuším, co bych na něj říkala dnes. Ale ta vzpomínka jak nás jde partička uplakaných z již neexistujícího kina, je pro mě silná dodnes. 

2.Vojákova dívka, USA, 2003

Film inspirovaný skutečným příběhem Calpernie a Barryho, tragickou láskou vojáka a transsexuála, co se živí jako travestita v baru nedaleko vojenské základny. Film je silný nejen co se týká předsudků a jejich velmi citlivého prolamování, ale i tím, že je až neobvykle našlapaný poutavými dialogy. Hudba je taky skvělá. Skvělý ovšem není způsob, jak zákeřně se rozhodli Barryho bratři ve zbroji situaci řešit. Calpernia je ve skutečnosti velmi aktivní členkou GLBT komunity, má webové stránky , kde zjistíte, že to bylo přesně tak, jak ve filmu i to, jak se někteří aktéři mají dnes. Vojákova dívka je jeden z nejsilnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Upřímně, dneska jsem si poplakala i u následujícího traileru.

3. Zkrocená hora, USA, Kanada, 2005

Asijský režisér Ang Lee tímto naprosto nekýčovitým filmem snaží prolomit tabu v puritánské Americe a snímá klišé alfa samců z kovbojů. Stejně jako předchozí film je i tento o zakázané lásce dvou mužů. O tom, jak je kruté pro všechny žít v přetvářce a připustit si, že tím jsou nešťastni vlastně všichni okolo. Herecké výkony kovbojů Jake Gylenhalla a Heathe Ledgera jsou přesvědčivé, prostředí hor ve Wyomingu okouzlující, hudba podmanivá a happyend nikde. 

3. Láska, Německo, 2012

Tento chladný film bez jediného tónu hudby a velmi jednoduchou kamerou od Michaela Hanekeho není úplně pro každého. Je o silné lásce v posledních dnech života člověka, odkázaného na celkovou péči. Příběh je upřímný, strohý, přesto nepůsobí sentimentálně, byť klade řadu různých otázek souvisejících s odchodem ze světa. Pokud si rádi dáte art kino maximalistické lásky v minimalistickém pojetí, je to přesně ono. 

4. Průvodce, Japonsko, 2008

Oskarový příběh mladého violoncellisty, který postupně ztratí zaměstnání, strach z okolí i ze smrti. Velmi silné téma posledního rozloučení s blízkými, o důstojnosti obřadů, smíření se a umění pohřbívat, Film nepůsobí vůbec pochmurně, naopak donutí nás zamyslet se nad smrtí a podívat se na smrt i jinou optikou než je nám vlastní.  Dílem i tím, že nás provede mladý sympatický Japonec za doprovodu violoncella i černého humoru.

5. Precious, USA, 2009

Drsné sociální drama z Harlemu. Film, který je tak nepříjemný, že už v prvních minutách zaleze až pod kůži, ne jednou mi vyhrkly slzy nad neutěšeností situace hlavní hrdinky. Precious má spoustu snů o kariéře, pěkném manželovi a klidném životě, žije však pravý opak. Drsný život, jak jen Harlem umí být, protože ji šikanuje vlastní matka, protože ji nikdo nemá ráda, protože ani nechce, aby ji někdo měl rád. Nechtěná dcera, nechtěné těhotenství, nevšímavost okolí, násilí a brutalita, to vše servírované bez nějakého výraznějšího filmařského kumštu, ovšem tak surově, že se mi z toho dlouho motala hlava, obzvlášť tedy z dialogu s učitelkou.  

6. Vera Drake, Velká Británie, Francie, 2004

Film o obyčejné ženě, která vlídně pečuje o svoji rodinu, maminku i o nemocného souseda, která je prototypem katolické hospodyňky v 50.letech v puritánské Anglii. Imelda Stauton podává neuvěřitelný výkon, budete jí všechno věřit a budete plakat s ní, když jí po tváři potečou slzy, když na polici zjistí, že její tajemství, že dělá andělíčkářku, neznamená že koná dobro a tahá ženy z velké bryndy, ale že je to zločin.

7. Padlé ženy, Irsko, 2002

Další film inspirovaný skutečným příběhem. Magdalenské domovy fungovaly až do roku 1996, byly to místa, kam katolická církev shromažďovala padlé ženy, aby se pod rouškou modliteb a odříkání obrátily na cestu k Bohu. Za jejich zdmi docházelo k psychickému i fyzickému týrání, což církev částečně popírá. Příběh tří dívek, které skončí v irské prádelně je krom fanatismu i o ztrátě nadějí na normální život. Jedná se sice o fikci, ale na internetu je k nalezení řada skutečných vyprávění "Magdalenských sester". A například Irsko se jim oficiálně v roce 2003 omluvilo.

8. Prolomit vlny, Švédsko, 1996

První film z Trierovy tzv. Zlaté trilogie ( další jsou Idioti a Tanec v temnotách). Lars vám zamotá hlavu a pak se vám vysměje, protože hrdinové nakonec navzdory tomu, jak moc si to přejete, zůstanou naivními i nadále. Roztřesená kamera, jakoby amatérská filmařina vás víc a víc vtáhne do naturalistického děje v nehostinném prostředí silně věřícího skotského venkova. Kdy naivní lehce schizofrenní mladá žába podlehne svodům "muže zvenku", navzdory očekávání si ho vezme a po jeho úrazu začne žít svůj tragický život, kdy se ve své naivitě snaží vyjít vstříc přáním manžela a vyráží svůj sexuální chtíč ukojit ven. Film je surový, že zaleze až na dřeň, ta naivita, zranitelnost, odevzdanost je vskutku silná. 

9. Umění plakat, Dánsko, 2006

Na dánskou tvorbu mám od časů dogmatiků trochu slabost. A tak mi sedl i tento lehce manipulativní film, který mě nutil s hlavními hrdiny se smát i s nimi plakat. Příběh otce manipulativního psychopata, slabocha,  který zneužívá svou dceru, vypráví malý kluk, a to tak čistě, jak jen dítě umí být. Aktuální téma o nechtění vidět problém v rodině, je velmi sugestivně podané, dílem i tím, že se jedná o autentické zážitky autora knižní předlohy.

10. Den pro mou lásku, ČR, 1976

Tak to je první český film, který mě vždycky napadne, když si chci vybavit film, u kterého jsem si poplakala. Příběh mladé sympatické rodiny, která zažije ztrátu z nejhorších, nemůžu od dětství zapomenout. Bolest v podání herečky Vančurové, její uplakané oči se mi dostaly pod kůži. A scéna, kdy najde otisk, jako památku na dny, kdy ještě bylo dobře. No br. Film není kdovíjak vysoce hodnocen, je kritizován za emoce vyvolané tím nejzákeřnějším útokem, přesto má pro mě zvláštní kouzlo.

Takových filmů jako Zelená míle, Chlapec v pruhovaném pyžamu, Můj život beze mě, Marley a já, Musíme si pomáhat by se dalo psát ještě dlouho, snažila jsem se vybrat ty něčím neobvyklé. A jaké jsou vaše oblíbené filmy na kapesník? Děkuji za komentáře. 

Trocha anarchie při neděli

Příběh nejznámějšího anarchistického páru minulého století Saši a Emmy je plný zvratů, jak v politické, tak osobní rovině. Právem inspiruje již spoustu let mnohé umělce. Vůbec není od věci se tomuto směru podívat trochu na zoubek. Rozhodně to nechápejte jako ideologickou inspiraci, spíš jako takové nedělní klidné zamyšlení, takovou ambici si nedává ani kniha ani film. Je to však šálek trochu jiné kávy. Takže dnes tip na knihu a v předvečer předávání Oscarů nutný oskarový snímek. 

1. Anarchista- Magdaléna Platzová

Magdaléna Platzová je naše vzdělaná, současná autorka, která bývala asistentkou mého srdcového divadelníka Petra Lébla. Její kultivovaný styl psaní si vás hned získá. Posledním jejím románem je právě Anarchista. Román, který originálně propojuje příběhy anarchistů minulého století s antikapitalistickým hnutím a současností, příběhy odehrávající se v USA, Rusku, v Čechách ( dokonce i severních). Román, který hledá paralely aktuálního života postav s jejich předky. Autorka se detailně věnuje reáliím a historickým souvislostem, zápletce až tolik ne, nicméně před čtením je třeba mít alespoň základní přehled o hnutí. První, více investigativní část knihy vypráví český novinář, který hledá své kořeny za louží, o skeptické pohledy zde tedy není nouze. V druhé části knihy pak přicházejí postavy, silně inspirované nejvýraznějšími postavami anarch. hnutí 20. století Alexem Berkmanem a Emmou Goldmann, jejich příběh je skládán z jejich dopisů, vzpomínek, výpovědí pamětníků,   Po deportaci do Ruska, zažívají trpká zklamání s fungováním porevulučního Ruska, tak prchají do Berlína, Francie. Osudy hlavní dvojice, která  z politických důvodů hledá aspoň stát, kde by za vysokou cenu mohli složit hlavu, však v knize vůbec nevyzní otravně, naopak je zjevné silné partnerské pouto, veliká láska, respekt, i pohled muže ve stínu ženy, a to na pozadí nekonvenční ideologie. Anarchista nemá ambice být jakousi ideologickou knihou, nicméně donutí vás zamyslet se nad sociální utopií, nadějích, schopnostech sebezapření se a vůbec o společnosti jako takové. A to přelétávání jak v časové, tak geografické rovině, vůbec není nepříjemné. 

2. Rudí- USA, 1981

Oscarový snímek Warrena Beattyho má sice delší stopáž, ale svým originálním podáním vám to vynahradí. Ano, je o anarchii, je o bolševických revolucionářích, je o politice.  Některé momenty, kdy se člověk drží své ideologie navzdory selskému rozumu, jsou až děsivé. Film není  postavený jen na silných dialozích, ale i na autentických svědectvích, má skvělou hudbu. Diane Keaton i Jack Nicholson tradičně předvádějí neuvěřitelné výkony, a pozor, mihne se tu i Jan Tříska. Ne nadarmo je to jeden ze seznamu 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete . 

Ztracení chlapci Súdánu- tip na film, dokument a příběh atleta jako bonus

Druhá občanská válka v Súdánu vyhnala sourozence z jejich vypálené a vyvražděné vesnice na několik set kilometrů dlouhou cestu za lepším životem. Film je rozdělen na dvě části, první je strastiplná cesta dětí Súdánem a pobyt v uprchlickém táboře, druhá část je o jejich novém začátku v USA, kde jsou sourozenci nekompromisně konfrontování s konzumním světem. Silné pouto sourozencům, jejich víra v sebe a čest jim vlastní, jim napomáhá v boji o důstojnou existenci. Ve filmu je řada klišé, nicméně toto citlivé drama nepůsobí zbytečně sentimentálně. Cílem filmu je mj. podpora neziskových organizací, je to ovšem velmi citlivá agitka. Hlavními hrdiny nejsou jen skuteční herci, ale i několik opravdových "Ztracených chlapců Súdánu", jak se těmto dětem přezdívá, případně jejich děti nebo bývalí dětští vojáci. Jejich neherectví však vůbec není poznat, vlastně se o nich dozvíte až v závěrečných titulcích. Film je plný zajímavých citátů i vtipných hlášek. V souvislosti s aktuální uprchlickou krizí svádí film k řadě otázkám ohledně multikulti a smyslu solidarity. 

Cena svobody (The Good Lie): USA/Keňa/Indie, 2014

  “If you want to go fast, go alone. If you want to go far, go together."

Problematice Ztracených chlapců se aktuálně věnuje řada neziskových organizací, byť program jejich nových začátků byl po září 2001 ukončen. Zajímavý je třeba dokument Megan Mylan z roku 2003, je plný naděje, osamocení.a vypráví několik příběhů, nicméně je to spíš líbivá kampaň. Velmi realistický dokument, o tom co se v Jižním Súdánu skutečně děje je níže. Tato mladá země je  stále sužována humanitární katastrofou, hladomor, epidemie a stále probíhající etnická válka, denně připravují tisíce lidí o život.

Uprchlický tábor v Kakumě, místo naděje, ve kterém řadu let žili Ztracení chlapci je navzdory humanitární pomoci stále v neutěšené situaci.

A závěrem příběh Lopeze Lomonga, ztraceného chlapce Súdánu, olympionika, který nesl americkou vlajku při zahájení her v Pekingu . 

Běžel za USA 1500 metrů. V roce 1991 však běžel tři dny za sebe, za svoji svobodu. Jeho vesnici přepadli povstalci, děti odvezli, aby z nich udělali vojáky. Lopepemu se podařilo spolu s dalšími chlapci ze základny, kde děti kvůli nemocem a nedostatku jídla umíraly, jedné noci  uprchnout. Šestiletý Lopepe běžel s chlapci tři dny, když narazili na vojáky, na keňskou pohraniční hlídku. Chlapci zjistili, že celou dobu běželi jiným směrem. Nicméně skončili v táboře Kakuma spolu s dalšími 70ti tisíci uprchlíky. Lopepe zde viděl v televizi čtvrtkaře M. Johnsona na olympiádě v Sydney a spustil svůj životní sen, jak píše ve své knize Running for my Life. Lopepe (humanitárními pracovníky přezdívaný Lopez) se v rámci projektu USA dostal z uprchlického tábora a příležitost vysloveně chytil za pačesy. Díky podpoře své americké rodiny se z něj stal zdatný atlet, který se dostal až na olympiádu. V roce 2006 se setkává v táboře Kakuma se svoji matkou. Jeho příběh byl i zfilmován. Lomong je dnes uznávaný filantrop, píše zajímavý blog, no podívejte na jeho stránky, stojí za to. 

Nespravedlivě odsouzení k trestu smrti v USA

Dá se vůbec odpustit, když někdo někomu vezme 30 let života? Mají nespravedlivě odsouzení vůbec šanci na zapojení se do života? Je možné smířit se s popravou, která byla justičním omylem?

Trest smrti stále platí v 32 státech USA, ročně jsou na smrt poslány desítky odsouzených, v celách smrti je aktuálně více než 3000 lidí z celkových 2,5 milionů trestanců.  V průběhu 20. století bylo prokazatelně popraveno 340 nevinných lidí, což je zhruba 4% ze všech popravených. Díky rozvoji kriminalistických a vyšetřovacích metod se toto číslo sice dlouhodobě snižuje, ale neděsí méně.  Zdrojem těchto a dalších ještě zajímavějších čísel je studie profesorů práva a statistiků, vedená Samuelem Grossem, která se týká období do roku 2004. Například díky analýze DNA bylo v letech 1989-2012 osvobozeno 13% z nespravedlivě odsouzených, to bych tedy čekala více. "Ekonomika" trestu smrti ukazuje, že náklady na všechny procedury spojené s výkonem trestu jsou téměř dvojnásobné než doživotní trest.  Nechci se pouštět do polemiky zda je tento trest v dnešní době pro společnost akceptovatelný. Desítky příběhů, kdy bylo prokázána nevinna najdete na webu americké neziskovky Innocence Project,  která se snaží pomáhat obětem nespravedlivého odsouzení. Tomuto tématu se věnuje i celá řada filmů, například legendární Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank, Mrtvý muž přichází, Odsouzení.

CBS vyšel teď v lednu další díl 60minut, který se věnuje problematice nespravedlivě odsouzených. Stojí za to, ty pocity po mnoha letech ve vězení, jsou nesdělitelné. 

View More: Newsmakers News|60 Minutes News|Live News|More News Videos

Život Davida Galea, 2003, USA, Německo

Život Davida Galea je film, který vás strhne, který se vám vybaví po každé, když přijde na přetřes téma trestu smrti. Vysokoškolský profesor se přidá k hnutí, které proti trestům smrti protestuje. Jejich argumenty jsou pro veřejnost zajímavé, nicméně stále spíš kontroverzní. Společenská poptávka po absolutním trestu jako nejvyšší satisfakci oběti je stále vyšší. A tak se David vydá se svou kolegyní cestou neobvyklého a těžko uvěřitelného experimentu. Film se mi vybaví po každé, když přijde na hovory o trestu smrti. Politická angažovanost filmu mě nijak nerušila, pointa také není úplně nečitelná, zhruba od půli filmu budete vědět, jak to doopravdy bylo, ale nijak to nevadí, je to dál příjemná podívaná na Kevina Spaceyho, Kate Winslet a řadu dalších herců. 

Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít

MARK WILSON/GLOBE STAFF/FILE

Smrt a umírání, téma, ve kterém se v posledních letech konečně začíná měnit přístup, tabuizaci nesměle prolamují zařízení typu hospic, domácí péče a některé neziskovky. Jejich klidné šeptání začíná lidi víc a víc zajímat, díky jejich trpělivosti už řada lidí připouští, že péče o umírajícího jde zvládnout i doma, případně v jiném zařízení než v nemocnici. Česká televize na toto téma nedávno uvedla povedený časosběrný dokument Život se smrtí. 

Jak mluvit s umírajícími? Jak nevzbuzovat falešné naděje? "Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít". Tuto větu stále opakoval umírající profesor sociologie Morrie Schwartz. Okouzlující, milý, pokorný univerzitní profesor, který podlehl ALS v roce 1995 se zvláštní neironizující lehkostí hovořil o svém konci. Jeho bývalý student, sportovní novinář Mitch se z televize ABC dozvěděl, že oblíbený profesor podléhá vážné nemoci a rozhodl se jej kontaktovat. O jejich schůzkách napsal knihu Úterky s Morriem, která byla i zfilmována. Morris měl neskutečný dar sdělit nesdělitelné, hledat jednoduché odpovědi na těžké otázky. Byl to kultivovaný, vzdělaný muž, který pokorně přijal svůj osud a sdílel své pocity, možná jako terapii. Díky za to!

Rozhovor s Morriem v posledních měsících života, ve kterém mu Ted Koppe pokládá ty nejdůvěrnější otázky je možná nejúspěšnějším dílem jeho Nightline interview. 

Úterky s Morriem: Mitch Albron

Je to vlastně banální – a přesto působivé. Máme sklon hledat v životě neustále nějaké složitosti, a přitom je to všechno vlastně docela jednoduché: Narodíme se, žijeme, umřeme – a do hrobu si nic nevezmeme. Jak s tím životem naložíme, je na nás. Morrie tvrdí, že bychom měli pečovat o druhé a být láskyplní. Já s tím souhlasím.

To, co mi připadá (z mého pohledu) poněkud bizarní, je místy chování Mitche Alboma, který je tváří v tvář smrti místy dost bezradný. A tak si například čas od času neodpustí vypustit z úst banální slova útěchy založené na vyvolávání falešné naděje. Morrie však není typ člověka, který by mu na to skočil, a vždy jej zarazí a konstatuje, že doopravdy umírá a že se neuzdraví, nýbrž umře, kteroužto skutečnost přijal, tudíž nepotřebuje pěstovat falešnou naději. Tečka. Myslím, že tohle je velice důležité. Moje matka byla zapřísáhlou stoupenkyní milosrdných lží a umírala obelhávána druhými i sama sebou. Opravdu si nejsem jist, zda to bylo k něčemu dobré – jí i jejím synům. Já jsem přinejmenším dospěl k závěru, že to není dobrá strategie. Nakonec, ve chvíli poslední, totiž člověku stejně pravdě do očí pohlédne, a dost možná zjistí, že podstatným způsobem zanedbal přípravu na poslední zkoušku svého života...

Je to milá kniha, pěkně se čte, přiměje k zamyšlení. Já se sice – vzhledem ke svým životním zkušenostem – se smrtí nikterak významně popasovávat nemusím, ale i tak jsem rád, že jsem si Úterky s Morriem přečetl.

Ukázka (jedno z míst, které mne nejvíce zaujaly – rozhovor o sebelítosti):

Zeptal jsem se Morrieho, jestli lituje sám sebe.

“Někdy po ránu,“ řekl. “Tehdy cítím lítost. Ohmatávám si tělo, pohybuji prsty a rukama, prostě všemi částmi, které ještě dokážu ovládat, a oplakávám všechno, oč jsem přišel. Lituju se, jakým pomalým, zákeřným způsobem umírám. Ale nikdy se nelituju dlouho.“

“To je tak snadné přestat?“

“Když potřebuju, pořádně se vybrečím. Jenomže potom se soustředím na to, co mi v životě ještě zbylo. Na lidi, kteří za mnou přicházejí. Na příběhy, které mi vylíčí. Na tebe – na naše úterky. Protože my dva jsme úterní přátelé.“

Usmál jsem se. “Jasně, úterní přátelé.“

“Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“

Vzpomněl jsem si na některé ze svých známých, kteří se v sebelítosti utápějí od rána do večera. Bylo by moudré stanovit denní příděl sebelítosti. Stačilo by jen pár minut a dost. Když to dokáže Morrie, který je smrtelně nemocný...

MITCH, Albom. Úterky s Morriem. Praha : Columbus, 2000. 145 stran. Cena od 152Kč.

Autobiografická kniha nemá ambice sdělovat nějaká "nová" moudra, o to víc působí civilním aautentickým dojmem. Morrie je čím dál slabší, tělo mu tíhou ALS rychle chřadne, psychicky je však silný a s jasným duchem a velmi taktně mentoruje Mitche, který si žije svůj american dream. Je odkázaný na absolutní pomoc druhých, tuto zkušenost Morrie prožívá jako experiment návratu do raného dětského věku, zdá se, že mu snad ani není nepříjemná, často mluví o dospělém mozku a dětském těle. Hovory o lásce, hodnotách, ale i umírání jsou velmi otevřené. Morrie touží být autentický, tak bez potíží mluví o své spiritualitě, o svém levicovém přesvědčení, o všelijakých zkušenostech. Navzdory tomu, že je skutečně "jednou nohou v hrobě" není kniha cítit patosem. Příběh plyne poklidně, není v něm zběsilost, že se musí všechno stihnout, nemá za cíl udělat ze čtenáře lepšího člověka, který po přečtení změní žebříček hodnot. Dost s Morriem souhlasím, že není třeba v životě hledat nějaké složitosti, že si je stejně do hrobu nevezmeme, že je třeba jen žít vlídně a láskyplně, k sobě i k okolí. Mitch mi tedy není úplně sympatický, sklouzává v rozhovorech k banálním útěchám, kterými vytváří falešné naděje. Pravda, tuhle tendenci má úplně každý, když mluví s nemocným nebo umírající. "To bude dobrý" je nejčastější věta, která se všem dere z úst, i když by si za to jeden nafackoval. Morrie však po každé zareaguje, že ví, že odchází, že opravdu nepotřebuje slyšet nějaké milosrdné lži, že je smířený. A na otázku, zda se lituje odpoví “Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“ Za mě tedy je tato kniha povinná literatura, přiměje každého zamyslet se, jak se vlastně k umírání staví. A jednoho dne si třeba na Morrise vzpomene rád.

Úterky s Morriem, USA, 1999

Dojemný film s Jackem Lemmonem je narozdíl od knihy plný patosu a sentimentu, je to správný hollywoodský cajdák. Přesto se nesnaží s knihou soutěžit a je to příjemná podívaná, chemie mezi hlavními postavami funguje.

Genocida kolem nás očima Timothy Snydera

Krvavé země: Timothy Snyder, USA, 2013

Tři a půl milionu sovětských občanů, především Ukrajinců, vyhladověno sovětským režimem ze velkého hladomoru, tři sta tisíc sovětských občanů, především Ukrajinců, Rusů a Poláků, povražděno sovětským režimem za velkého teroru, dvě stě tisíc Poláků povražděno Sověty a Němci v letech 1939 až 1941, čtyři miliony Ukrajinců, Bělorusů a Rusů vyhladověny a zabity Němci v letech 1941 až 1945, pět a půl milionu Židů (polských a sovětských občanů) zastřeleno nebo zplynováno Němci v letech 1941-1945, sedm set tisíc civilistů, převážně Bělorusů a Poláků, zabito Němci v letech 1941-1944. 
Dvanáct milionů Němců přišlo o domovy vyhnáním, sedm set tisíc z nich zahynulo, dva miliony Němců byly po válce deportovány Sověty nebo Poláky, dvanáct milionů Ukrajinců, Poláků a Bělorusů bylo deportováno během války Němci i Sověty, sto padesát tisíc Poláků, 250 tisíc Ukrajinců, 300 tisíc Kavkazanů, obyvatel Krymu, Moldavska a baltských států přitom zahynulo - "jen" sto tisíc jich zahynulo v otevřeném boji proti Sovětům.Tento výčet udělal Peňás ve své recenzi pro Lidovky.
Navzdory tolika zmařeným životům, kauzalitě a historickým výkladům, se kniha čte jako román. Nemá ambice stát se učebnicí, spíš se snaží o společensko-vědní diskusi. Timothy Snyder, profesor z Yale univerzity, napsal populární dílo, které je pro připomínání prolití krve čtrnácti milionů lidí na území dnešního Ruska, Pobaltí, Polska, Běloruska  velmi důležité. Není to odborná publikace je to populární kniha, pochopitelná širokým masám, a o to tu jde. Neodpovídá na otázku, zda je nacistický nebo stalinský režim hroznější, nesnaží se přinést nová fakta, hledá ale spojitosti těchto masakrů, které sebou nenese jen válka. Vybíjení elit, těch statečných, kteří měli vize a pomáhali ostatním, vraždění dětí, žen, tím vším jdou cítit naše dějiny a díky za každou knihu, která nám to připomíná. 
 „Historie nás učí tři věci: zaprvé, občanská společnost může existovat a také reálně existuje; zadruhé, občanská společnost může být a často také bývá utlačována; zatřetí, zápas mezi těmi, kdo ji chtějí utlačovat, a těmi, kdo ji chtějí spoluutvářet, byl a je rozhodujícím prvkem dějin přesahujícím dějiny národů.“ (Výňatek z předmluvy Timothyho Snydera ke knize Ukrainian history, Russian politics, European future).
V lednu 2015 měl Snyder  přednášku na Filozofické fakultě UK o situaci v Rusku a na Ukrajině v posledních letech a o významu a roli občanské společnosti. Je velmi civilní, zábavný, má zajímavý pohled na věc. 

3x mladé ženy v lágrech

Téma pracovních, koncentračních táborů, prostě zvěrstev, co umí napáchat jen člověk člověku, patří v literatuře k mým oblíbeným, určitě netrpím nějakou sociální patologií nebo deviací, jen mi přijde třeba si tyto informace neustále připomínat. Často mi mé okolí pokládá otázku, co jsem četla nového z lágrů. Těch knížek jsou určitě desítky, často inspirované skutečnými příběhy. Tyto tři příběhy mladých žen jsou inspirovány skutečnými událostmi a rozhodně stojí za přečtení.

1. V šedých tónech: Ruta Sepetysová

V sovětských lágrech zemřela třetina obyvatel pobaltských republik. Příběh Litevky v teenagerském věku, která s nepřízní osudu bojuje osobitě a s obdivuhodnou silou, zanechá v každém čtenáři silný zážitek. Naturalisticky vykreslená linie příběhu plného emocí, o touze přežít a udržet si morálku, o lásce, smrti a bolesti působí velmi autenticky. Zkratkovité členění do kapitol se mi nejdřív nezdálo, ale i díky prolínání se se vzpomínkami mělo spád, kniha se četla jedním dechem.

2. Matky: Pavol Rankov

Mladá Slovenka Zuzana si ke konci prožije románek s partyzánem, který překazí střelba německých vojáků. Po konci války je však Zuzana odsouzena za jeho smrt a končí v lágru, navzdory svému těhotenství. Kniha velice důkladně popisuje mateřství v mezních situacích, Lucia se chystá na porod, přesto tvrdě pracuje s ostatními, ženy se snaží vytvořit malému alespoň bazální podmínky k životu. Navzdory tomu je krátce po narození odebrán a skončí v rukách tvrdé až fanatické dozorkyně, která jej přijme za svého a vychovává v duchu stalinovských hodnot.  Příběh o tom, jaké podoby vlastně mateřství může mít, je ojedinělý. Zajímavě se protíná s příběhem ze současnosti, mladá Lucia, která příběh Zuzany zapisuje, si sama prožívá komplikovanou životní situaci spojenou s mateřstvím.  Amnestií Zuzany peklo nekončí, ale v mnohém teprve začíná. Co je matka ochotna unést, k čemu ji naopak dožene strach, kdy člověk zradí, pomůže víra a zda někdo zabije psa, který by jinak zabil jeho? To všechno v knize je. Citlivě, čtivě. 

3. Strmá cesta: Jeugenija Ginzburg

Příběh mladé Rumunky, učitelky, která navzdory svému komunistickému přesvědčení a úplně bez viny skončí v lágru. Netuší, co se děje, kde je její rodina, nemá motivaci žít. Zažije veškeré možné peklo, korekční metody, smrt blízkých, ale podaří se jí v nehostinné Kolymě najít i lásku. Příběh je i díky skutečnému zážitku autorky z lágru velmi autentický. Kniha byla  celkem nevydařeně zfilmována, Within the Whirlwind z roku 2009 s Emily Watson v češtině nevyšel. Ale tím se nenechte odradit, kniha za přečtení stojí.

Svět potřebuje všechny typy myšlení- Temple Grandin

Temple byl v dětství diagnostikován autismus, její matka nepodlehla okolí a nenechala holčičku, která do 4 let nemluvila, napospas ústavní péči. Temple zvládla střední školu i univerzitu. Má zvláštní dar, že umí vysvětlit, jak vlastně mozek autisty funguje, jaké je to vnímat ve vzorcích nebo v obrazech. Spoustu let se věnuje přednáškám, je rychlá, pohotová, vtipná, otevřená. Profesně se zabývá zoologií. její vynálezy na humanizaci prostředí jatek a farem se dodnes používají, má neobvyklou schopnost- vcítit se do zvířat, vidět svět jejich pohledem. Temple je možná nejznámější světovou autistkou, mrkněte na její web.

HBO o ní natočilo velice dobře hodnocený film Temple Grandinová. Kdo s autismem nemá zkušenost, může mít ze začátku problém si na Temple zvyknout. Je jí všude plno, křičí, je neklidná, přesto je film dojemný klidný cajdák, který rozhodně stojí za vidění.

Napsala jednu z nejužitečnějších knih o autismu, vyšla i v češtině. Jmenuje se Jak to vidím já a je nejucelenější publikací na toto téma, zahrnuje řadu osobních zkušeností Temple, ale i výzkumů, ve spolupráci s těmi nejvyhlášenějšími odborní odpovídá na otázky, na které dosud nikdo neuměl odpovědět.

Zajímavé je, že to, čemu čelili rodiče Temple v padesátých letech, to že jim nikdo neuměl pomoci, že těžko hledali oporu v nějaké instituci, to řeší rodiče autistů u nás i dnes. Rozhodně se podívejte na TED s Temple, pokud vás zajímá, jak autista vnímá, co potřebuje a k čemu svět potřebuje autisty. I pro zběhlé v angličtině doporučuji titulky, její tempo řeči je vražedné.